S death metalem jsem se poprvé seznámil v létě roku 1990. To jsem prvně slyšel DEATH a jejich mistrovský kus „Spiritual Healing a dále další nesmrtelný opus „From Beyond“ od MASSACRE, což jsou vlastně spojité nádoby, pokud jde o personální historii DEATH. O tom však jindy, rád bych totiž rozpitval svůj vztah k další legendě floridského death metalu – OBITUARY. K blízkému setkání došlo téměř ve stejný čas jako v případě Chuckovy družiny a mě hned bylo jasné, že tohle je uhranutí a posedlost na celý život. Naprostý originál v kontextu death metalové scény, jak instrumentálně, tak zvukově, o jedinečnosti Johnova hlasu asi ani netřeba vést diskuse.
Pomalu si tu hnijeme – počátek
„Slowly We Rot“ pro mě znamená kompletní přenastavení hranic a celkového vnímání brutálního metalu. Při zpětném pohledu vlastně doceňuji osobitost původních death metalových kapel až poslední dobou. Nejen OBITUARY, ale kompletní scéna byla až neuvěřitelně pestrá, byť vycházela ze stejných základů a tísnila se na poměrně úzkém prostoru omezených výrazových prostředků. Každá z kapel měla svůj unikátní zvuk a skladatelský rukopis.
A v tomto bodě přicházejí OBITUARY, totální death metalový samorost a originál. Debut jako blázen – z pomuchlané kazety, pořadí kopie neurčité, kvalitu záznamu jsem neřešil. Dva týdny v kuse jsem neposlouchal nic jiného, ta nenapodobitelná zatuchlá atmosféra, řezavý a hutný zvuk, a především totálně jedinečný vokál Johna Tardyho mi vypálily mimořádně trvanlivý cejch, který funguje dodnes.
Už známe příčinu smrti – „Cause Of Death“.
Nádherně ponurý obal, skvěle pasující k obsahu. Zvuk řeže ještě víc, druhá deska z „nesvaté trojice“ prvních tří alb OBITUARY přináší kultivovanější produkci, už to není tak surové a styl OBITUARY doznává dospělejší podoby. Svůj podíl na tom bude mít i účast tehdy vycházející hvězdy metalové kytary Jamese Murphyho. Ten figuroval i v sestavě, která dala dokupy již v úvodu zmíněné „Spiritual Healing“.
Na groove pasáže byli OBITUARY kapacity par excelence a právě „Cause Of Death“ ony valivé pasáže jako základní poznávací znamení kapely vystupují jasně do popředí. Doteď si jasně pamatuji, jak motiv obalu desky zdobil metalový stejnokroj spousty mých vrstevníků. Zdali měli desku naposlouchanou anebo se jim prostě jenom líbil obal, nemám dodnes tušení. Minimálně jedno je jisté – tohle je přelomový okamžik.
Konec dokončen – „The End Comlete“
Zase ten obal…naprostá ikona a kult jako prase! OBITUARY potemněli, deska je opět o kus produkčně dotaženější. Na svou dobu naprosto špičkový zvuk, který úspěšně odolává běhu času a i dneska by se slušně vyjímal. „The End Complete“ uzavírá onu „nesvatou trojici“ alb, které ve finále stavím na stejnou kvalitativní úroveň, ale tohle album je moje srdeční záležitost.
OBITUARY vypilovali styl formu do finální dokonalosti právě roku 1992 na „The End Complete“. Na „The End Complete“ OBITUARY dozráli do kapelní dospělosti, opus magnum pro mou maličkost. O tom se dají vést spory a diskuse, která z desek je tou NEJ…pro mě je to „The End Complete“.
Svět se v p…. obrací – „World Demise“
Slušná pecka a dosud největší posun ve výrazu OBITUARY, byť se ani náhodou nezměnili k nepoznání, jako řada jejich souputníků v divokých devadesátkách, kdy se metalová scéna otočila naruby a najednou bylo všechno jinak. Vedle grunge na scénu vlétlo tornádo jménem PANTERA, následované hurikány MACHINE HEAD a FEAR FACTORY. Co na to OBITUARY? Nijak zvlášť to s nimi nehnulo, „World Demise“ jsou v základu typičtí OBITUARY, jenže i tak je něco jinak, a to minimálně ve dvou rovinách.
„World Demise“ obsahuje zcela odlišnou náladu, všeobjímající smrt a zmar na sebe vzaly podobu zdevastovaného životního prostředí a zmaru běžné lidské existence. A další změnou je více groove / HC vyznění skladeb. Obě změny, jakkoliv ve finále nezpůsobují žádný zásadní obrat ani otočení se zády k předchozí tvorbě, mají zásadní vliv na výsledný feeling a atmosféru alba. Pojetí obalu to už jenom podtrhuje, ve srovnání s obaly minulých desek je grafická stránka o něčem úplně jiném. Skvělá deska, kterou jsem slupnul jak jednohubku a pravidelně se k ní vracím.
Návrat nemrtvých – „Back From The Dead“
A máme to tu zase, jako by „World Demise“ ani neexistovalo. Morbidní obal, zjednodušení struktury, skladby syrové a přímočaré, místy ohlodané až na morek. Skalní fandové jásali, že mají zpět staré dobré OBITUARY v podobě, jak je znají z přelomu osmé a deváté dekády. No…nemám ten dojem. OBITUARY nabrali zcela jiný směr, i když to není úplně patrné. Řezavý zvuk, valivé tempo, nezaměnitelný John Tardy, to všechno je, jak má být. To, co mě tenkrát praštilo do uší, je divoká energie a nečesanost metalového „pravěku“.
OBITUARY se vydali úplně opačným směrem, než kam se zběsile hnala většina scény. Návrat ke kořenům death metalu do hloubi osmdesátých let mi nakonec s odstupem času přišel jako logické vyústění výchozí situace, kdy posun k výraznějšímu experimentování a variabilitě nepřicházel v úvahu. Deska má solidní drive a tah na bránu, správně zašpiněnou produkci a neotesané způsoby řezníka z jatek, přesně podle starých pravidel.
Vypadalo to na konec…ale nebyl – „Frozen In Time“
Roku 1998 to OBITUARY zabalili. Po sedmi letech mi ale na tváři zazářil maniakální úsměv -„Frozen In Time“ znamená návrat, a to velmi důstojný. „Back From The Dead“ vytýčilo směr na (to jsem roku 2005 ještě ani nemohl tušit) dlouhé roky dopředu. Název zní hodně symbolicky, OBITUARY nemají na nějaké stíhání trendů ani pomyšlení, a tak to schytali na všech frontách. Album mi ovšem nepřijde jako něco nepatřičně slabého. Že to mohlo být lepší a že jsme čekali návrat v oslnivém stylu? To si ve skrytu duše přejeme všichni.
Já jsem prozměnu nečekal vůbec nic s vědomím, že můžu být leda příjemně překvapen. Je to možná z nostalgie a respektu ke svým hrdinům, ale pro mě to funguje skvěle. OBITUARY MOŽNÁ hrají příliš starou písničku a uši nastavené na progresivnější směry tohle moc nepobírají. Pokud ale srovnám mé pocity z tehdejší novinky s pocity z „Frozen In Time“ v roce 2023, příliš se neliší a co víc – tahle deska ani tolik nesešla věkem. Ba co víc, líbí se mi mnohem víc než jako čerstvá nahrávka. Stará elegantní kára už má nějaké ty šrámy a vypadá v nálezovém stavu úměrně věku, ale její šmrnc a kouzlo s jistotou přetrvává, i když se pomalu začal vkrádat nepříjemný pocit, že dál už půjdou žerty stranou. Zatím v pohodě…
Totální zpátečka? – Xecutioner´s Return
Druhá ponávratová deska mě ale vůbec nebavila a velmi dlouho jsem ji neposlouchal. OBITUARY na mě působili dosti vyhořelým dojmem a nudil jsem se, což je prostě špatně. Název odkazuje na původní název předtím, než se z XECUTIONER stali OBITUARY, takže zpátečka znovu na start. Nedal jsem to, jako bych žvýkal piliny. Absolutně rozdílné pojetí obalu mě rozsekalo definitivně, jedná se o typické klišé starých heavy metalových obalů z osmdesátek a k old school death metalové kapele mi prostě nesedí. Tedy nesedělo, uběhlo pár let, než jsem si „Xecutioner´s Return“ pustil znovu. Pár?
Pauza trvala deset let, vážně jsem neměl potřebu se k téhle desce vracet. A hle, fakt nevím, co se mezitím stalo, ale líbilo se mi to a líbí se mi to doteď. OBITUARY počínaje rokem 2007 jsou s definitivní platností takoví death metaloví CELTIC FROST, mají své osobité kouzlo a stabilní kvalitativní standard. Hodně ku prospěchu dopadá účast Ralpha Santolly, který nahradil Allena Westa. Jeho krocení strun přineslo do skladeb vítaný čerstvý průvan a oproti „Frozen In Time“ se jedná o citelně živější a řekněme „provětranější“ nahrávku.
Bububu smrtelníče, udeřila tvá poslední hodina, ale ponejprv si dáš svůj nejtemnější den
Zase ten srandovní obal, já z vás asi dostanu mladý…já chci ty hezký malůvky a ne ty pseoudo-hero-fantasy p….iny! Mám rád tradiční death metalové obaly, ty se bezvadně ke stylu OBITUARY hodily, v případě dvojice „Xecutioner´s Return“ a „Darkest Day“ si vážně nemyslím, že tohle je dobrá cesta. Jak se mi nelíbí zpracování obalu, tak jsem v souladu s obsahem.
Má to šťávu, tu správnou kousavost a pořád velmi silný smrtelný odér. V tu chvíli mi přestává vadit i ten „drakobijecký“ obal, „Darkest Day“ mi dává alespoň hmatatelnou naději, že to příště můře být ještě lepší. Není malých cílů, a proto jsem byl nanejvýš potěšen, že OBITUARY kapánek šlápli na plyn a natočili svižnější materiál. Znát je to nejen v úvodní sypačce, ale paradoxně i v těch pověstných valivých pasážích.
Krev, samá krev, kosti lítaj vzduchem!
No konečně! OBITUARY řádně zatopili pod kotlem. „Inked In Blood“ je surová, nekompromisní rubanice se vším všudy. Tohle album má sílu, jakou prostě předchozí alba neměla. Pomalu, ale jistě začaly docházet silné nápady a motání se v kruhu nabíralo čím dál jasnější obrysy. „Inked In Blood“ však sází na stůl jeden trumf za druhým.
Roku 2014 už jsem ani nedoufal, že se OBITUARY kdy nadechnou k takovému frontálnímu útoku a rozpoutají takovou řežbu, jako servírují na „Inked In Blood“. Nemám rád výkřiky typu „nejlepší album od…“, ale tady to je myslím vcelku jasné. „Inked In Blood“ své předchůdce od roku 2005 strčí do kapsy.
Bezejmenný přichází
Zdá se, že se blýská na časy a že „Inked In Blood“ nebyl jen jednorázový výkřik z márnice.„Obituary“ je opět lehce o něčem jiném. Ta pořádná zpátečka do osmdesátek nastala až s touto deskou a šlape to náramně.
Současná produkce pořádně nakopla staré pořádky do patřičných partií a vdechla jim čerstvou energii. Je mi jasno, že z téhle desky budou radostí poskakovat především starší a pokročilí, zbytek si bude dost možná ťukat na čelo, co na tom vidíme za zázrak. Odpověď není nic složitého – tohle je poctivá řezničina ze staré školy na základech VENOM a CELTIC FROST. Je to přímočaré, hrubé a v první řadě poctivé smrtelné řemeslo.
Jednou zemře všechno – Dying Of Everything
Slyšet „Dying Of Everything“ a prdnout do hlíny…tohle je snad nejsilnější odkaz na kultovní období OBITUARY za poslední tři dekády. Ani jedna deska OBITUARY bez výjimky (pokud nebudu počítat živák „Dead“) u mě nefungovala na první pokus, ale postupného oteplování a na žár jsem si musel ještě nějaký ten poslech počkat.
Nejinak je tomu i s „Dying Of Everything“, v prvním kole jsem se docela nudil a popravdě nechápal, co na tom v tom SPARKu vidí za parádu. Druhé poslechové kolečko nebylo o moc záživnější, už jsem se zlehka smiřoval, že není každý den posvícení. Do třetice jsem se už vcelku dobře bavil, tak nějak se odfoukl sklerotický prach a spojila se paměťová stopa s „The End Complete“. Dál už se nemá cenu moc rozepisovat, „Dying Of Everything“ začalo fungovat…a funguje skvěle.
Text: Jiří Vacek
Grafika a videa: OBITUARY
REKLAMA
