BLACK HORNET PRODUCTION připravuje na vyhlášeném parketu v Újezdu u Přelouče nadupaný metalový festival. Jeho součástí bude i hronovská kapela TORTHARRY. S přispěním redakora Jirky Vám přinášíme recenzi jejich posledního alba.
Co říci úvodem k albu kapely, jejíž jméno hovoří za vše – ikona tuzemského death metalu, tři dekády v popředí scény a pro mě stejně dlouhou dobu srdeční záležitost, kvůli které jsem death metalu jako šestnáctiletý smrad nadobro propadl bez sebe nadšením, že i u nás děláme death metal. A to prosím nutno poznamenat, že „Memories…“ ještě nebyly ani v edičním plánu, natož mezi metalovým lidem.
Desáté (s počtama jsem byl vždycky ve válečném stavu) album „Altars of Ignorance“ (jak příhodná názef v tomto podivná doba) by klíďo mohlo hrát bez ofuků těžce na jistotu ve stylu „…a co, máme odehráno, odmakáno, houby zle, nějak to dopadne“, hlavně klídek a fajfky v teple. Jenže to se právě k radosti mé a jistě k radosti zástupů dalších, mě podobných pošuků neděje. TORTHARRY jsou všechno ostatní, jen ne bezobsažná slupka, kdy vnitřek je už nějakou dobu vyžrán. Už jsem tak nějak u TORHARRY zvyklý na vysoký standard, že mám tendenci jej brát za samozřejmou věc, ale co se děje na tomhle albu, má očekávání výrazně překonalo. TORHARRY jsou evidentně ve skvělé formě a pořádně při chuti, o tom není třeba vésti dlouhé disputace. Krátké temné intro končí a rozpoutá se sofistikované a důsledné death metalové peklo. Hutný, kousavý zvuk kytar se mi nekompromisně zařezává do hloubi tkání, ten nástup je úchvatný…jestli to s takovou razancí bude pokračovat až do konce, bude to bez přehánění zabijácká záležitost. Riffy se na tomto albu mimořádně podvedly (při vší úctě k předchozím albům), jejich přirozená chytlavost bez pachuti líbivosti za hranou spolu s chirurgicky přesnou rytmikou jsou prvotním a zásadním argumentem, který v úvodu jednoznačně upoutá a přesvědčí k pozornějšímu poslechu i ty, kteří snad o TORHTHARRY zavadili poprvé v životě.
Technickou stránku bychom tímto měli. A co se bude dít dál? Smrtící otázka, která často mívá krátkou a stejně smrtící odpověď. Jelikož jsem vždy TORTHARRY považoval za kapelu, u které se toho děje více, než málo nejen v popředí, ale i na zadním dvorku, do běžné mluvy převedeno – TORTHARRY vždy disponovali silnou atmosférou a řekněme silnou „duší“ jednotlivých skladeb počínaje prvním demem. Takže dále se toho děje velmi a velmi (nebuďme přehnaně skromní), řekněme i „hafo“. Jednolitost a pevná soudržnost alba není na překážku zajímavé členitosti, která se prodere na povrch příjemně pozvolna a stejně tak začíná působit, jakmile odezní úvodní rána doprostřed čela. Je toho co objevovat i po mnoha posleších v řadě, když už si začínám myslet, že pro mě „Altars Of Ignorance“ nemá žádných tajemství a tajných místností už vůbec.
Po deseti albech řada kapel existuje ze zasloužené podstaty a nemám s tím absolutně žádný problém. O to příjemnější a hodno ocenění je zjištění, jaký objem energie a čerstvostí nápadů TORTHARRY stále disponují a dokáží mi stále připravit kopec radosti. „Altars Of Ignorance“, pokud není nejlepším albem kapely vůbec, k těm nejlepším albům TORTHARRY jistojistě patří. Na finální verdikt je sice ještě poněkud brzy, ale k zásadnímu zlomu již nedojde. Ta síla obsahu alba je nesporná!!!
Text: Jirka
