Třetí album ALDABRA – Pouto (2025) potvrzuje, že český hard rock má stále co říct. Kapela navazuje na tradici sedmdesátkových a osmdesátkových legend, ale zároveň si drží vlastní tvář – syrovou, poctivou a žánrově pestrou. „Pouto“ spojuje klasický hard rock s heavy metalovou energií, nabízí atmosféru staré školy a ukazuje, že i bez bombastické produkce může vzniknout deska, která rezonuje autenticitou a silným řemeslem.
Hardrockové kořeny a osobní východiska
Nikdy jsem netajil, že svůj hudební základ stavím na klasickém hardrocku, který ve mně rezonuje dodnes a nemusí jít jen o základní kameny rockové historie. Zatímco mí vrstevníci a vlastně i široké okolí hltalo socialismem typizovaný popík a osmdesátkové disko, já byl za obecního a třídního exota. Žádná Ivetka, žádná Sandra nebo Samantha (v tomto případě bylo aspoň na co koukat), já miloval LED ZEPPELIN, URIAH HEEP a DEEP PURPLE, Sabati zatím číhali za bukem na správný okamžik.
Třetí album ALDABRY a jeho charakter
Často mi staré známé pocity navozují i kapely řekněme regionální, a to bez toho, že bych se nad nimi nějak ofrňoval. To prosím ani omylem. Třetí deska ALDABRY je hardrockem prosycená skrz naskrz a nezůstává jen u něj. Říká se, že do třetice všeho dobrého – třetí album většinou ukáže, co v té které kapele vězí. ALDABRA se sice nehonosí bombastickou produkcí, štědrým rozpočtem na promo kampaň ani slávou, co hvězd se dotýká. Její přednosti tkví v něčem úplně jiném.
Zvuk, produkce a atmosféra alba
„Pouto“ má onen klasický hard rockový nátisk, který příjemně rezonuje napříč celou deskou. Ozvěna starých bardů šumí jako prémiové šampaňské a stáří formy v tom nehraje žádnou roli. ALDABRA totiž nezůstává pouze u klasického vzorce a s elegancí a nenuceným šarmem proplouvá napříč dekádami, zatímco volnou hard rockovou formu prokládá hutnou heavy riffařinou.
Klasická produkce může v posluchači, zvyklém na současný, do zářivého lesku vycíděný zvuk. Vyvolat dojem muzeálního exponátu, který ocení tak akorát pamětníci. Zdání ovšem klame — stačí na chvíli opustit zajeté konvence, posunout volume lehce doprava a ještě lépe si pustit „Pouto“ do kvalitních sluchátek.
Hudební řemeslo a práce s klávesami
Z nenápadné obyčejnosti se potom vyloupne poctivé, uvěřitelné hard rockové řemeslo, které se velmi hezky poslouchá. Časté úskalí řady nahrávek – klávesová sekce, která mnohdy trčela ze skladeb a příliš jim neslušela, v našem případě bezvadně funguje. Klávesy totiž nemají nepříjemný popový chuťový ocásek a spíše připomínají sedmdesátkový styl, a je to jedině dobře.
Žánrový přesah a celkové vyznění
„Pouto“ je díky žánrovému přesahu i poměrně pestrá deska, která nejede sveřepě v jedněch kolejích. Dokáže přitlačit na pilu a stejně tak ve správný moment zvolnit bez laciného patosu a nelibě sladké pachuti na patře. Hard rock a heavy metal jsou od samého počátku spojité nádoby a „Pouto“ je toho jasným dokladem. Atmosféra přelomu sedmé a osmé dekády se těší dobrému zdraví i roku 2025 a rozhodně stojí za poslech.
Text: Jiří Vacek
