„Vlašimská rocková legenda nežije z podstaty, má spoustu plánů do budoucna. Z téhle „almary“ lak neoprýskává a červotoč se jí velkým obloukem vyhýbá!“
Ahoj, úvodem vás poprosil úvodem poprosil o pár slov o historii Almary do dnešních dnů a to především pro ty naše fanoušky, kteří o Vás doteď možná neslyšeli.
Allmara historicky existuje už spoustu, spoustu let. Já si ani netroufnu ani spočítat kolik, ale řádově 30-40 let. Během toho měla kapela dlouhou pauzu, skoro 20 let. Pak jsme to nějak začali dávat do opět dohromady, z čehož se vyprofilovala současná sestava a úplně jiný repertoár, než jsme hráli kdysi. Je to úplně jiná Allmara, ale stále přímo navazuje na předchozích 30-40 let.
Jak bys porovnal scénu, jak vypadala tenkrát během vašich začátků a jak se změnila scéna současná z pohledu muzikanta a jakým směrem se vyvinulo publikum?
Scén se posunula hodně, stejně tak i je jiný styl hraní a všechno je jiný, jiný aparáty a jsme ovlivnění i novější muzikou, takže se to určitě posunulo někam do moderna.
Když už tady zaznělo, že současná Allmara vstřebala nějaké ty aktuálnější, modernější vlivy, tak možná bych se u toho trochu zastavil. Co vás prostě z těch novějších nebo současnějších kapel nebo trendů vás zvládá oslovovat?
Já si myslím, že nás hodně ovlivňuje taková spíš řeknu světovější tvorba nebo světovější kapely než ty naše český. Protože, co si budeme povídat dneska v České republice je taková spousta kapel hrající klasický rock, hard´n´heavy a další metalové odnože, že prostě se chceme v něčem odlišit. Ať už to jsou samply, elektronika, breakdowny, nic z toho nám není cizí, pokud to pasuje do naší muziky.
Teď bych se zastavil u poslední a stále aktuální desky. Jaké byly reakce po jejím vydání, protože nová Almara je přece jen trošku o něčem jiném…
Reakce byly vesměs pozitivní, ať od známých, nebo prostě od lidí, co se tady na Vlašimsku, potažmo na Benešovsku kolem muziky pohybují. Samozřejmě našly se lidi, řeknu spíš fanoušci té staré Allmary, kteří byli prostě zvyklí na úplně jiný styl zpěvu, než zpívá tady náš Honza a odlišnější styl. My se prostě snažíme někam dál posouvat a nechceme zůstat pořád vlastně furt v tom samém, nebo v tom, co bylo před lety. Samozřejmě slýcháme hlasy fanoušků, že tam to bylo lepší a udělejte nějaké starší písničky znovu. Takže říkám ve směs pozitivní, ale vždycky se někdo najde, komu sedí naše starší tvorba a zrovna nesedí ta současná. Ale to je si myslím u každý kapely.
Teď naťuknu jedno lechtivé téma – kapela a veselé substance. V podstatě mýtus, že muzikantský život je jeden velký mejdan, má tuhý kořínek.
My to máme nastavené jasně – v kapele se nechlastá, nebo nechlastá – dáme si pivo, ale tak maximálně jedno před hraním, že by si někdo dal dva, tři kousky, to prostě neexistuje. Potom je akorát zaděláno na průser, člověk pak nemá takové reakce, ruce jsou pomalejší, o soustředění na hraní už vůbec nemluvíme. Párkrát se nám povedlo tak trochu ulítnout a opravdu nestojí za to se pak ve skladbách ztrácet a neustále dohánět zbytek kapely.
Vaše poslední deska „Brána!“ je venku už nějaký čas, proto další otázka se přímo nabízí. Rýsuje se už nová muzika, případně další plány?
Práce máme rozdělané doslova mraky. Máme rozdělané klipy, spoustu nových skladeb, jenom zůstává otázka, jestli půjdeme do fyzické formy nebo namísto klasického alba budeme vydávat jen jednotlivé singly. Prodejnost CD je jaká je a pokud vydáme klasické album, bude to pravděpodobně v limitovaném počtu, například 100 kusů. Doba, kdy se fyzické nosiče prodávaly v řádech desetitisíců, je už nenávratně pryč.
„Bombarďák se vrací na základnu. Je samý šrám, má spoustu průstřelů, z motorů teče olej. Má ale poctivou, bytelnou konstrukci a zkušenou posádku, která ho s fortelem starých fronťáků dovede domů“.
Olympic byl vůbec první kapelou, na jejíž koncertě jsem byl osobně účasten. Archaický styl volím zcela záměrně, protože jak řekl místní stařešina ve Vyšných Vlkodlakách v kultovní komedii „Tajemství hradu v Karpatech“ – „Dávno, pradávno, tému…“. Bylo mi sedm a moje drahá sestřenice tím nevědomky spáchala jeden nejzásadnějších zlomů v mém životě. Tenkrát mě pravděpodobně neměl kdo hlídat, tudíž jsem s ní vyrazil do kina ve Světlé nad Sázavou na koncert Olympicu, který ten rok slavil dvacet let na scéně. O to více považuji za vzácný moment, kdy si můžu na chvíli popovídat s neoddiskutovatelnou legendou českého rocku o horkých novinkách kolem kapely, zvláště pak o nová desce „Bombarďák“.
Dobrý večer Petře, moc děkuji za Váš čas, je pro mě událost si s Vámi chvíli popovídat. Spíš, než na historii bych se zeptal na tu nejžhavější současnost, protože mě na ní navnadil poslední klip…
Jo, bombarďák.
Jojo bombarďák, no ale spíš jsem se zeptat, že se klip líbí to je samozřejmě bez diskuze, líbí se mi moc, ale námět klipu byl Váš spontánní nápad, nebo s tím někdo přišel zvenčí? Klip je to dle mého nedokonalého vnímání úplně skvělý.
Já to asi nedokážu úplně dopodrobna vysvětlit, ani nevím, kdy přišel ten zrod nápadu a za jakých okolností, prostě jsem měl najednou písničku, ze které vznikl Bombarďák a bylo to tím, že jsem si uvědomil, že to Olympic je takovej bombarďák, jako vyjádření tý dlouhý doby, po kterou Olympic funguje – má už šrámy, průstřely, teče mu benzín a vrací se jako na základnu jakoby domů, stejně jako my už jsme u konce kariéry, že jo, takže to bereme jako takovou cestu Olympicu. No ale ještě se nám vlastně úplně končit nechce. Ne, nechci to vzdát napořád, proto je refrén takový úderný, o tomhle to tak nějak je. No ale že by to bylo nějaký úplný závěr, to jsem asi tak nemyslel, spíše jako že se to blíží.
Je to taková zažitá fráze, že je někdo příjemně překvapený, ale z mý strany určitě jako fráze není – příjemně mě překvapil, jak svěží zvuk má současný Olympic…
Jo, je to tak. My jsme si na začátku řekli, jak by to všechno mělo zvukově vypadat. Já jsem zvukaře měl k tomu, aby to všechno spíš hnal nahoru než dolů, protože předchozí desky byly hodně tlumený, tak jsem říkal „prostě to nabruš“. Proto ten zvuk je takovej jako čerstvej vítr. Říkal jsem si že se minulosti vyhneme, any zvuk desky nebyl takovej, no…řídkej. Týká se předchozí desky „Kaťata“. Takhle jsme zněli už od „Souhvězdí“ přes „Trilobita“ a dospěli jsme k rozhodnutí, že začneme dělat desky tročku jinak, možná víc na syrovo. Mám v plánu udělat desku, která by se měla vracet ke kořenům, přesněji ke kořenům téhle hudby, aby to bylo opravdu hodně brutální. Žádný efekty, všechno na sucho, takovej ten ten starej dobrej zvuk. Takže k tomuto směřujeme, protože mám pocit, že ta cesta je jasně daná, že to takhle prostě muselo logicky dopadnout – jako “Bombarďák“, spontánní pokračování desky „Kaťata“.
U současnosti ještě zůstaneme – oslovují Vás současné směry rockové muziky, nechce se mi zrovna říkat trendy?
Já už současný trendy nesleduju a ani hudbu moc neposlouchám, protože – už to říkám léta – rock už není bohužel schopnej vygenerovat nic novýho, už se to všecko mele v kruhu, jednou se každý žánr úplně logicky vyčerpá. Já si žiju ve svým světě, řekněme trocha toho rocku, občas trošku punku, občas metalu, občas trošku rock´n´rollu včetně Beatles, tak v tom se pohybuju. Současnou muziku neposlouchám.
Rozhovory připravil a vedl Jiří Vacek.
REKLAMA
